Příklad číslo dvě: Filmový maratónek jsem zakončil mým tradičním sivestrovsko novoročním filmem Where Eagles Dare. Pro mě jeden z nejlepších filmů vůbec. Clint Eastwood kosící nácky ze dvou samopalů najednou nebo Richard Burton čtyřikrát měnící svoji identitu během deseti minut, to se jinde nevidí (kniha je taky docela cool). Ten biják znám opravdu dokonale a asi proto jsem už nesledoval děj a nevychutnával tu nezaměnitelnou atmosféru, ale jenom se soustředil na triky, odhadoval, kde jsou nasazeni kaskadéři, hledal historické chyby a logické díry v ději. Pozoroval jsem třeba stopy ve sněhu. A vůbec ne záměrně.

 Tak tu mám dvě otázky.
The Exorcist: Pokud už mi sledování nějakého filmu nepřináší vzrušení jako na začátku, mám ho posunout na svém žebříčku někam níž?
Where Eagles Dare (WED): Neškodím si, když se na některé filmy dívám vícekrát?

 Řekněme, že bych WED viděl jenom třikrát (nebo raději čtyřikrát). Znal bych dobře příběh, vše si pamatoval a třeba na patnáct let do další projekce bych měl krásné vzpomínky. Takové to teplo na srdéčku. Teď je to pro mě pořád geniální film, ale ty vibrace z něj jsou poněkud chladnější. Pokud bych se tento rok kouknul na něco jiného, nepřipravil bych se o žádný zážitek, protože ten už jsem si mnohokrát nadělil v minulosti. Takže teď si budu muset dát mnohaletou vynucenou přestávku, než se zase dostaví nostalgie, která se za nějakou dobu přetaví v intelektuální chuť se na to podívat znovu.

 Třeba je to stejné, jako s muzikou. Nevim. V sedmé třídě jsem poslouchal Beatles, které si teď dám jednou do roka. Výběr hudby ale tehdy nebyl nějak omračující, takže jsem poslouchal to nejlepší, co bylo. Do dnešního dne jsem viděl mraky filmů a musím říct, že WED s Vymítačem ďábla jsou stále nepřekonané kousky, mám-li se snažit o nějakou objektivnost.

 Nejsem idiot a vím, jaké filmy se mi líbí a jaké jsou pro mě dobré. Jenomže mám dva blogy a i jinde se ke kinematografii vyjadřuji a v něčem bych prostě měl mít jasno. Třeba jestli mám mít v hypotetickém TOP 5 žebříčku i filmy, které už na mě tolik nepůsobí. Jestli stačí jenom nějaký osobní vztah, nebo třeba subjektivně objektivní pohled na kvalitu scénáře. Tohle vypadá jako naprostá pitomina. Pro mě je to však jedno z nejděsivějších témat.
 Najednou nefunguje, co by fungovat mělo. Skončí film, začnou titulky a já jenom: To je všechno? Nic navíc? Pokaždé jsem něco nového objevil, něco pochopil a teď nic? Žádné nové souvislosti? Co se sakra stalo? Vše je vyčerpáno? Není to už dobrý film? Má na jeho místo v žebříčku nastoupit ta sračka, u které jsem se včera docela dobře pobavil? Mají filmy omezený počet opakování? Kam orli nelétají? Tam, kam chodí vítr spát? A kde pak, ty ptáčku, hnízdo máš?
 Tohle je depka nejen pro mě jako filmového fanouška, ale i jako sběratele. Proč bych dál nakupoval zboží s námětem filmu, který už mě tak nebere.

 Je to opravdu strašné. Můj život je v troskách. WED je skvělý film, jehož hlavní zápletka stojí mimo jiné i na překvapování diváka a to se spolu s akcí časem okouká. S tím nemám takový problém a v žebříčku zůstává. Ale The Exorcist... Tady vidím krizi. Už mi to neposkytuje takový filmový zážitek. A co je vlastně ideální filmový zážitek? Když se bojím u hororu a směji u komedie? Příšerné období zažívám...

 Zůstává plno otázek. Dá ale se z té mizérie vytáhnout alespoň nějaké ponaučení? Jo. Nepřehánět. Dobrého pomálu. Některé filmy nejsou určeny k častému opakování. Napětí se vytratí, příběh zevšední. Důvodů můžou být mraky. Čert aby to vzal. A to platí i o knížkách a o všem! Ovšem.
 No nic, aktualizuji blog a půjdu si pustit Diamonds Are Forever. Po šedesáté.