Dneska jsem byl v Lídlu. Nic tam nemají a není to ani, při dnešní konkurenci, moc levné, ale když už to mám po cestě, rád se tam občas stavím třeba pro banány ve slevě. Nestydím se za to, i když to má, podle některých, blízko k vybírání popelnic. Teď jsem si toho kupoval trochu víc. Nějaké džusy a tak. Když jsem byl u pokladny, upozornil mě kolega, který mě tam zavezl (a už měl nakoupeno), na myš, která běžela přes prodejnu. On to teda nazval potkanem, ale bylo to malinké. Prodavačka, holka jako lusk, se zhrozila a hned na to upozornila nějakého mladého zaměstnance kolem procházejícího. Ten se za dezorientovaným myšákem vydal a se slovy, to je rejsek, hmyzožravec, ho rozdupnul na placku. Všichni přítomní polkli a prodejnou se rozlilo podivné ticho. Dobrou chuť.
 Tato bezvýznamná historka mě jaksi podivně přivedla na ideu občas shrnout nějaké krátké období, abych to potom nemusel rekapitulovat na Silvestra. Začínám lednem 2010.

 Na lednu bylo nejlepší počasí. Rozhodně nejsem fanoušek zimy a sněhu, ale jsem chlap, co má rád pořádek, takže když je leden, měla by být zima a sníh. V minulých letech bílo nebylo a to byl docela opruz. Teď je zase snížku dost, ale jenom pro vizuální potěchu. Chtěl jsem si vykoulet pořádného sněhuláka, což se mi ještě nepodařilo, protože jsem ještě nenatrefil na ten správný sníh. Samý prašan. To není sranda. Jenom asi na sáňkování. To je též v plánu. Ale nemusí být klouzavo. To nesnáším. Už jsem letos hodil virla na chodníku rovnou do popelnic. To byl hrozný trapas a ještě jsem si vykloubil ruku.

 Ven se tedy až tak moc nehrnu. Doma jsem testoval další gramofon. Takovou staronovou krávu. Vůbec si nezaslouží, abych tady o ní psal. Zvuk se mi nelíbí. Ještě zkusím vyměnit jehlu a napojit jiné repráky. Důležité ale je, že jako testovací desku na všechny gramofony používám Close to the Edge od Yes. Já tuhle kapelu vlastně ani neposlouchám (to spíš sólového Ricka Wakemana), ale kdysi jsem u soustruhu dostal od kolegy Ivana tip na skvělé album, tak jsem si ho sehnal. Mám první vydání. Líbilo se mi už na první poslech, ale až teď po letech cítím, že jsem do něj opravdu pronikl. Je to opravdu mnohovrstevnatá muzika, při jejímž poslechu mám skoro až intelektuální zážitek, jako při čtení knihy. Asi se do poslechu zapojuje více mozkových center, než normálně.

 Docela mě překvapilo a potěšilo, že v žebříčku prodejnosti je na supermarketu Tesco na prvním místě DVD Gran Torino. Film o dědkovi, co sedí na verandě a vrčí na sousedy mi nepříjde jako trhák, co by v samoobsluze měl (několik měsíců po vydání) porážet velkorozpočtové novinky. Rejža Clint Eastwood (v Americe nejoblíbenější herec roku 2009) natočil stejný rok ještě jeden film s Angelinou Jolie (Changeling), stejně skvělý a zdálo by se, že komerčnější, ale ten jsem v žádném žebříčku neviděl. Alespoň je vidět, kdo je tady opravdový bourák.

 Taky začali zase prodávat staré eastwoodovky. Většinou z té debilní kolekce, ale komu nevadí rámeček na obale, ten nemá co řešit. Já si hned koupil asi tři, nebo čtyři filmy. A konečně jsem si též (mimo jiné) zakoupil tu sběratelskou kolekci Dirty Harry. V západních kapitalistických zemích se jedná o naprostou bombu, pěkně zabalenou a se spoustou bonusového materiálu (extra DVD, plakáty, fotky, odznak,...). U nás máme jenom obyčejná DVD v plastové krabičce naskládaná v kartonovém pořadači. Od jiných vydání se to liší jenom remástrovaným obrazem a zvukem (což je cool) a pár dokumenty a komentáři navíc (což je taktéž cool), ale dále to nic nového nepřináší. Zboží je v Čechách vždy maximálně osekané, aby se nevyplatilo kupovat. Zatímco v Japonsku jsou v DVD baleních k nalezení figurky, trička, plakáty a tak podobně, u nás můžeme být rádi za letáček s další nabídkou. A když už u nás vyjde nějaká limitovaná speciální sběratelská edice, je limitovaná speciální sběratelská jenom tím, že je to na obale napsané. A tak je to s každým zbožím. Možná si myslí, že by se to neprodávalo, ale pokud to nemají, tak se to ani prodávat nemůže.

  Nakupování je občas velmi těžký sport. Chtěl jsem si koupit něco na sebe, nejlépe svetýrek a třeba i kalhoty. Doufal jsem, že jak jsou všude ty slevy, něco si vyberu. Prošel jsem snad všechny krámy, nevybral si nic. Nakonec jsem objevil poměrně levné kalhoty, které nebyly ve slevě, ale měly dobrý střih, tak jsem si koupil rovnou troje, abych byl pořád švihák. To bylo tak všechno, co jsem si vybral a byl jsem z toho trochu rozmrzelý. Takové plýtvání slevami. Nakonec mi došlo, že už všechno mám v několika desítkách kusů, takže kupovat něco dalšího nebyla vlastně potřeba.
 Alespoň jsem se prošel a okoukl, co dnes frčí. Je to opravdu zajímavé, protože móda se dostala do stádia, když už není co vykrádat, aniž by to nebylo vykradeno v minulé sezóně, takže je to spíš taková hadrárna, kde se dá koupit od každého něco. Pokud má člověk trochu peněz a nepotřebuje slevy, tak se může oháknout poměrně slušně (v jakémkoliv stylu) i v obyčejných obchodních řetězcích. Ale nesmí chtít nic konkrétního. Tuhle jsem si chtěl koupit nové levisky a přišel jsem v Brně do speciálky a požadoval číslo 516, které jsem sice na internetu nenašel, ale chtěl jsem se zeptat alespoň na nějakou alternativu. Netřeba připomínat, že výběr byl naprosto nulový. Prý je na západě jiný trh. Takže mi bylo nabízeno něco v požadovaném střihu, ale všude byly vybělené jakési fleky, nebo byla ta džínovina svisle pruhovaná... Nepochodil jsem. Dost mě však zaráží, že pochodí ostatní. Pokud není do čeho píchnout, stačí se pohodlně usadit na lavičce, otevřít válec Kamikaze a hodiny pomlouvat kolemjdoucí. Je to buď hrůza, nebo nuda. A není tu nikdo, kdo by těm lidem ukázal nějaké možnosti. Nebo spíše je naučil nekupovat shit. Módní časopisy už nestojí za nic a rozmach pseudo módních blogů, kde si škaredé holčičky fotí, jakou konfekci si zrovna koupily, jenom ukazuje, že tato doba, ve které žijeme, nemá v oblasti stylu co nabídnout. Do konce světa se bude vykrádat dvacáté století. Himlhergot.
 Jediné, co mě opravdu potěšilo, je nová kolekce brejlí na léto 2010 v Terranově. Mají tam klasické Aviatory a pak taky něco ve stylu Cats 5000 (jedny jsem si koupil na zkoušku, ale nejsou tak konstrukčně dobré, jako ty, co jsem si koupil minulý rok jinde, ale zase mají sympatická skla). Nicméně svitla naděje, že tento rok se vrátí osvědčená klasika.
A takto pozitivně bych to utnul.

 Yuki 7 je fiktivní filmová hrdinka šedesátých let, kterou hraje fiktivní japonská herečka Kimiko Suzuki. Stvořil ji grafik Kevin Dart. Za velmi krátkou se tato postavička stala kultovní záležitostí a téměř až módní ikonou. Vznikl skvělý animovaný trailer a desítky obrázků, plakátů, obalů na knihy a reklam od různých autorů. Pokud máte rádi klasické špionážní filmy a japonské modelky, co neváhají někomu vystřelit mozek z hlavy, tahle stylová věc je právě pro vás. Na internetu se dají vyhrabat opravdu povedená fanouškovská díla, takže doporučuji vyhledávat a vyhledávat. A pokud máte nějakou tu korunku navíc, je tu samozřejmě obchod, kde si to můžete všechno zakoupit.

http://www.kevindart.com
http://www.facebook.com/#/pages/Yuki-7/89892777520
http://gallery.notcot.com/index.php?d=Yuki-7
http://www.youtube.com/watch?v=xz6Prj3VFb8

  Jako hrdý Čechoslovák se nebojím ukazovat světu tvorbu svého lidu. Sic je toho málo, čím se dá opravdu pochlubit, ale vždy se v každém oboru najde alespoň něco. Co však držím před světem v tajnosti, jsou české předrevoluční plakáty (komunistická éra). Z neznámých důvodů se o nich mluví a píše s podtónem plným pýchy. Jsou označovány za skvosty a ve své oblasti za vrchol umění. V televizních pořadech vzpomínají výtvarníci na zlatá léta československého plakátu a stále dokola se pořádají výstavy.

 Možná jsem opět mimo kolej, ale já ty plakáty nenávidím. Až na geniálního kreslíře Káju Saudka tu nebyl skoro nikdo schopen udělat alespoň trochu pěknou propagaci filmu. Zatímco se v prohnilých státech kapitalistických vytvářely skvělé postery i na ty nejpodřadnější porno bijáky, u nás se lepil v ulicích největší možný hnus. Nechci na všechny autory plivat plošně. V této oblasti mám poměrně dobrý přehled (rukama mi prošly stovky, možná tisíce kusů) a jsou díla, která mě neuráží. Něco se mi i líbí (Adolf Born). Celkově se z té ohromné hory tisků nedá vybrat něco opravdu cool reprezentativního na vývoz. To, že měli umělci volnou ruku, je podle mého jenom na škodu. Na westernový film nejlépe naláká plakát, kde je káuboj s bouchačkami, a ne sebeumělečtější vyjádření nějakého rozevlátého výtvarníka, který si předevčírem koupil nůžky a má chuť dělat co nejdebilnější koláže.
 Nemám vůbec potřebu tu někoho v tomto ohledu urážet a být vělijak kontroverzní (chápu, že většina lidí s vkusem ty plakáty miluje strašně móc). O tomto tématu tady bude řeč ještě několikrát, tak si peprné komentáře ušetřím na příště. Dnes jsem vás, přátelé drazí, chtěl jenom seznámit s faktem, že československý filmový plakát je (přes drobné výjimky) jeden z největších hnusů od druhé světové války.

 Na druhou stranu je v dnešní době tendence dělat plakáty (a obaly nosičů) absolutně bez hodnoty. Nově přirostlé generace jsou na tom s vizuální kulturou asi tak blbě, že u nich kvalitní plakát nemá šanci na úspěch. Příkladem za všechny jsou plakáty k filmu The Bank Job (kdo film neviděl, tak do toho). Původní stylový nebyl vůbec použit (u nás určitě ne) a místo něj byla nasazena nějaká počítačová zrůdnost (porovnání - jpg).

 A když už je tu načaté plakátové téma, jako skromný sběratel se musím trochu pochlubit. Nemám toho zase tolik, abych tu mohl machrovat. Sbírám samozřejmě Saudkovy věci a kromě hromadění plakátů k oblíbeným filmům, ještě kompletuji Clinta Eastwooda, což není zase tak těžké a chybí mi už jenom jeden (který mi vlastní hloupostí unikl doslova skrz prsty – áááá). Řek bych, že vlastním nějaké kousky, které mají hodnotu pár tisíc, ale s nákupy to moc nepřeháním, takže to v celku není žádný zázrak. Spíš to mám pro potěšení a jako drobnou investici. Pořád je lepší mít peníze v plakátech, než někde v podobě čísel na účtu.

http://www.filmovy-plakat.cz (kdo obhájí "krásu" těchto plakátů, dostane dárek)

 Vytahuji další nedopsanou recenzi, jejíž psaní jsem započal hned po návratu z kina. Možná se někdo v hlavě ptá, proč to jako nedopíšu. Odpověď neznám, ale je cool zase pravidelně aktualizovat. Jinak by tu nebylo nic, což by byla škódá.

 Vůbec nevím co napsat. Bylo jasné, že očekávat naskočení do kolejí bondovské tradice je zbytečné. Po Casino Royale se v sérii změnilo úplně všechno a s novinkou žádná útěcha nepřišla. Už při úvodní automobilové honičce jsem se raději pořádně nadechl, protože mě přepadl pocit, že se velice rychle nořím do bahna. Zmatené roztřesené záběry, odporně klipovitě sestříhané. Celá scéna působila jako z nějakého hodně levného akčního video filmu.
Na chvilku jsem byl potěšen titulky, které byly opět vydařené. Píseň se mi v singlové verzi moc nelíbila, ale tady to opravdu sedne. Nemám sebemenší námitky.
 Po titulcích přichází ruský rypák Craig, který je směšný v obleku, ale zakrvácený a špinavý vypadá docela přesvědčivě. Naštěstí se tady ve smokingu moc neohřeje. Na druhou stranu si užívá různých honiček, kdy může přeskakovat z jednoho baráku na druhý. Málo situací vyřeší, aniž by do něčeho nevrazil a něco nerozbil holýma rukama.
 Příběh byl buď moc složitý, že jsem ho nepochopil, nebo tak jednoduchý, že mě nezaujal. Přišlo mi, že záměrně přetočili situace ze starších bondovek.  Jsou tu honičky v autech a na člunech a opět se tu řeší situace rozbitého letadla. Stejně tak nechybí různé odkazy, nad nimiž zůstává mysl stát („ropná holka" z Goldfingera). Film si samozřejmě nepůjčuje jenom ze své série, ale i z ostatních filmů a doslova těží z jejich popularity.
 Naprosto neuvěřitelný je střih, který se od úvodní automobilové scény mnoho nezlepšil. Spolu s chaotickou kamerou dělá z akčních scén nepřehlednou změť barev. Celkově mi přijde, jakoby to ve střižně lepili poslepu. Ale chápu, že se herci neumí normálně porvat, tak je to rádoby dramaticky sestříháno, aby to alespoň nějak vypadalo. (nedopsáno)

 Nový dodatek: Dále jsem se v recenzi nedostal. Což, ale nevadí, protože ve mně z filmu stejně nic jiného nezůstalo. Snad jen to, že bongirl neurazila. V celku je to zase jiný film, než bych od bondovky očekával. Není tu nic, co by si člověk zapamatoval, na rozdíl třeba od honičky v tanku po Petrohradě (GoldenEye). Celý tento nový bondovský restart je pro mě trochu smutnou záležitostí, protože se už na nalší díly vůbec neteším. Už se jenom modlím, aby to nebylo horší. Celá série se ubírá do jakýchsi podivných oblastí s emocionálně prokouřenými postavami a realiticky působícími akcemi, které ovšem v žádném případě realistické nejsou. Hrubé násilí, pot a krev jsou sice fajn, ale do filmů pro celou rodinu se dvakrát nehodí. Teď už se do kina netěším. Dříve jsem měl jistotu, že se tam pobavím a zrelaxuji. Teď se bojím, že budu akorát nasranej. Ach jo. Nicméně pokud se toho chopí někdo normální (ve hře o Casino Royale byl i Tarantino), tak by z toho mohla být dobrá zábava.

Režie: nevim
Hrají: nějaký ruský a ukrajinský trubky
Scénář: nevim
Hudba: docela dobrá
Země: USA a Veřejná Británie
Rok: 200něco

http://www.imdb.com/title/tt0830515
http://www.007.com/
http://en.wikipedia.org/wiki/Quantum_of_Solace
http://www.csfd.cz/film/226775-quantum-of-solace

 Další archívní nedopsaná recenze. Je to jedna z prvních, které jsem pro Pinkáss začal psát. Je hodně dobová. To jsem byl ještě naivní.

 Té obří hysterie okolo obsazení škaredého Craiga jsem se nějak nezúčastňoval. Samozřejmě jsem nechápal, jaký démon mohl donutit producenty k vybrání číšníka z hotelu Moskva, ale po poslední přetechnizované, přearanžované a superakční bondovce (Die Another Day) jsem i já cítil potřebu velké změny. Návrat staré školy byl více než potřebný.

 Už začátek filmu přinese u pravověrným bondofilům pár vrásek na čele. Kde je to kolečko, které se změní v hlaveň, do níž vkráčí Bond, aby vystřelil a krev mohla stéci? Kde je sakra ta nejvíc cool věc na celé sérii? Který blbečkóz to ukradl? Změnu ano, ale s respektem k tradici. Místo toho jakási černobílost, Praha a flashbacky s nějakou drsnou bitkou na toaletách. Tak to bude asi tvrdý chlapec, ten nový nula nula sedm. Aha, tak tady je to kolečko...

 Titulky a titulní melodie jsou skoro takové, jaké jsem si je vždy přál. Velmi dobrá práce. Tleskám a na chvíli odpouštím vše...
Oproti knížce má film lehce jiný děj, různorodější prostředí a komunisty nahradili teroristé. Prvním momentem, který stojí za zmínku je honička na stavbě. Dobrá efektivní a kladoucí důraz na to, že James je mamlas, co proráží sádrokartonové zdi jako buldozer. Má skvělý orientační smysl, neuvěřitelnou mrštnost, a když přijde na vertikální traverzu, promění se ve veverčího muže. Tohle by Connery nedal...

 První bondgirl se objeví na bílém koni v zelených plavečkách, což je moje oblíbená kombinace. Žena samotná je docela pohledná a po drobných změnách pod rukama plastického chirurga by mohla být krasavicí nazvána. Španělečka. Horší to však bude s tou hlavní, která se zjevuje v Pendolinu. Eva Green má totiž vizáž nějaké zkrachovalé šlapky píchající za koks. Ani nános líčitel není schopný zakrýt její nezdravost. Zrovna tuhle tu bych do zcela zásadní postavy celé série neobsazoval. To bych ale zapomínal na to, že nový 007 je drvoštěp. Takže nakonec je to páreček k pohledání.

 Ve filmu jsou ještě nějaké ty akční scény, aby divák neusnul. Rozhodně chválím honičku na letišti. Pěkné a drsné. A zajímavá mi přijde i bomba jako přívěšek na klíče. To bych dal Paris Hilton místo tamagoči.
 Nejdůležitější část děje se děje u stolu. V knize jsou sice pravidla hrané hry popsány, ale i tak jsem měl docela problémy sledovat, jestli je to dobré, nebo jde do tuhého (vlastně jsem se neorientoval vůbec). Pozornost se mi nejvíce ubírala na Craiga v obleku. Jak pije, jak je elegán... no... ehm. James Bond musí být prostě štramák, radost na něj pohledět. V prostorách luxusních restaurací, klubů a kasín musí být stejně přirozený jako koťátko v pelíšku. Tenhle ten nový přírůstek do bondovské rodiny sedne do drsných akčních scén, nebo do té skvělé scény mučící, ale k přirozené eleganci má stejně daleko jako Michael Moore k přirozené inteligenci. Ve smokingu vypadá jako samorost, a když se napije ze sklenice, člověku z toho vyschnou oči. Brrr. Pierce Brosnan vypadal a vystupoval, jakoby se do smokingu a luxusu narodil. Craig je jako takový traktor, na kterém je sranda rajtovat po polňačkách, ale paničku na něj před klubem není možné sbalit.

 Je škoda, že recenze o bondovce se točí hlavně kolem castingu. Samozřejmě můžu rozebrat jednotlivé scény a tak dále, ale nic mě nenapadá. Je to dobrý film a díky poslední scéně jsem byl i spokojen. Nekonalo se ale žádné nadšení. Hrdina ještě nebyl tím naším známým hrdinou, kterého máme rádi. Byl to někdo jiný. Mnoho lidí lamentuje nad absencí typické bondovské atmosféry a kdesi cosi. Mají pravdu (nedopsáno)

 Nový dodatek: Tahle bondovka je poměrně dobrá. Chtělo by to jen větší příklon k tradici a herce odpovídající dobrému vkusu. Na Jamese Bonda se díváme proto, že je to James Bond a není potřeba celou sérii posouvat někam jinam. Také bych uvítal nějaký větší oldschool přístup. Není třeba nutně jít s trendy. Vlastní styl by byl určitě lepší.

Režie: Campbell (nebo tak nějak)
Hrají: nějaký ruský trubky
Scénário: nevim
Hudba: docela dobrá
Země: uff...VB?
Rok: 2006

http://www.imdb.com/title/tt0381061
http://www.sonypictures.com/homevideo/casinoroyale
http://www.csfd.cz/film/208033-casino-royale
http://en.wikipedia.org/wiki/Casino_Royale_%282006_film%29

 Dneska mi v šalině spadla na zem ponožka. Uprostřed vozu. Nevím odkud. Když jsem byl na to upozorněn, řek jsem si, že méně cool už dneska nic nebude, takže jsem se rozhodnul napsat narychlo nový článek o tématu, které jsem nedávno objevil, a které mě trápí. Nejdříve dva příklady...

 V prosinci jsem se podíval na spoustu svých oblíbených filmů. Vybral jsem opravdové špeky, ke kterým mám zvláštní vztah, a které bych zařadil do svého žebříčku, kdybych si nějaký vytvořil. Začal jsem hororem The Exorcist. Pro mě je to nejlépe zfilmovaná kniha (teď to mimochodem znovu vyšlo v češtině – vysoce doporučuji!) a naprosto srdcová záležitost. Nikdy jsem na to nedal dopustit a než jsem si to teď pustil naposled, měl jsem z toho v hlavě vytvořený budoucí životní zážitek. Při sledování mi však něco chybělo. Naprosto se vytratilo kouzlo celého snímku. To, proč ten film mám tolik rád.

Příklad číslo dvě: Filmový maratónek jsem zakončil mým tradičním sivestrovsko novoročním filmem Where Eagles Dare. Pro mě jeden z nejlepších filmů vůbec. Clint Eastwood kosící nácky ze dvou samopalů najednou nebo Richard Burton čtyřikrát měnící svoji identitu během deseti minut, to se jinde nevidí (kniha je taky docela cool). Ten biják znám opravdu dokonale a asi proto jsem už nesledoval děj a nevychutnával tu nezaměnitelnou atmosféru, ale jenom se soustředil na triky, odhadoval, kde jsou nasazeni kaskadéři, hledal historické chyby a logické díry v ději. Pozoroval jsem třeba stopy ve sněhu. A vůbec ne záměrně.

 Tak tu mám dvě otázky.
The Exorcist: Pokud už mi sledování nějakého filmu nepřináší vzrušení jako na začátku, mám ho posunout na svém žebříčku někam níž?
Where Eagles Dare (WED): Neškodím si, když se na některé filmy dívám vícekrát?

 Řekněme, že bych WED viděl jenom třikrát (nebo raději čtyřikrát). Znal bych dobře příběh, vše si pamatoval a třeba na patnáct let do další projekce bych měl krásné vzpomínky. Takové to teplo na srdéčku. Teď je to pro mě pořád geniální film, ale ty vibrace z něj jsou poněkud chladnější. Pokud bych se tento rok kouknul na něco jiného, nepřipravil bych se o žádný zážitek, protože ten už jsem si mnohokrát nadělil v minulosti. Takže teď si budu muset dát mnohaletou vynucenou přestávku, než se zase dostaví nostalgie, která se za nějakou dobu přetaví v intelektuální chuť se na to podívat znovu.

 Třeba je to stejné, jako s muzikou. Nevim. V sedmé třídě jsem poslouchal Beatles, které si teď dám jednou do roka. Výběr hudby ale tehdy nebyl nějak omračující, takže jsem poslouchal to nejlepší, co bylo. Do dnešního dne jsem viděl mraky filmů a musím říct, že WED s Vymítačem ďábla jsou stále nepřekonané kousky, mám-li se snažit o nějakou objektivnost.

 Nejsem idiot a vím, jaké filmy se mi líbí a jaké jsou pro mě dobré. Jenomže mám dva blogy a i jinde se ke kinematografii vyjadřuji a v něčem bych prostě měl mít jasno. Třeba jestli mám mít v hypotetickém TOP 5 žebříčku i filmy, které už na mě tolik nepůsobí. Jestli stačí jenom nějaký osobní vztah, nebo třeba subjektivně objektivní pohled na kvalitu scénáře. Tohle vypadá jako naprostá pitomina. Pro mě je to však jedno z nejděsivějších témat.
 Najednou nefunguje, co by fungovat mělo. Skončí film, začnou titulky a já jenom: To je všechno? Nic navíc? Pokaždé jsem něco nového objevil, něco pochopil a teď nic? Žádné nové souvislosti? Co se sakra stalo? Vše je vyčerpáno? Není to už dobrý film? Má na jeho místo v žebříčku nastoupit ta sračka, u které jsem se včera docela dobře pobavil? Mají filmy omezený počet opakování? Kam orli nelétají? Tam, kam chodí vítr spát? A kde pak, ty ptáčku, hnízdo máš?
 Tohle je depka nejen pro mě jako filmového fanouška, ale i jako sběratele. Proč bych dál nakupoval zboží s námětem filmu, který už mě tak nebere.

 Je to opravdu strašné. Můj život je v troskách. WED je skvělý film, jehož hlavní zápletka stojí mimo jiné i na překvapování diváka a to se spolu s akcí časem okouká. S tím nemám takový problém a v žebříčku zůstává. Ale The Exorcist... Tady vidím krizi. Už mi to neposkytuje takový filmový zážitek. A co je vlastně ideální filmový zážitek? Když se bojím u hororu a směji u komedie? Příšerné období zažívám...

 Zůstává plno otázek. Dá ale se z té mizérie vytáhnout alespoň nějaké ponaučení? Jo. Nepřehánět. Dobrého pomálu. Některé filmy nejsou určeny k častému opakování. Napětí se vytratí, příběh zevšední. Důvodů můžou být mraky. Čert aby to vzal. A to platí i o knížkách a o všem! Ovšem.
 No nic, aktualizuji blog a půjdu si pustit Diamonds Are Forever. Po šedesáté.

 Tady je další z mých starých recenzí. Dříve jsem plánoval takové článečky, kde bych psal o několika mých oblíbených (a méně známých) deskách. Mívám různá žánrová období, takže když by jedno skončilo, napsal bych článek třeba o pěti albech. Na začátek jsem si vybral skvělý soundtrack, ale asi jsem byl nějak unavený, takže to nedopadlo nějak zářivě a zbytek článku jsem raději nedopsal.

 Sedmdesátá léta byla naprosto výjimečnou dobou, kdy se i největší hudební osobnosti klidně mohly zaprodat pornoprůmyslu a natočit skvělý soundtrack a ještě si ve filmu zahrát (hudební roli). Bubeník Bernard "Pretty" Purdie svého času spolupracoval s desítkami světových hvězd (The Rolling Stones, Aretha Franklin,...) a v roce 1974 přijal nabídku, aby vytvořil hudební doprovod k prvnímu černošskému pornofilmu (je označován jako černošský, ale hrají tam stejnou měrou i běloši). Svoji práci splnil a nejen že celý soundtrack složil, se skupinou nahrál a zprodukoval, ale také si ve filmu zahrál sám sebe, takže měl rovnou i videoklip.
 Hudba samotná je výbornou fůzí jazzu, funku a soulu. Drží se v klidném tempu, ale má patřičný ráz.
 Titulní track je docela v pohodě, ale nestojí za vyzvihování. Zato druhá sladba Touch me again už má správnou sexy atmosféru. Ženský vokál, gradující dechová sekce. Další track je opět hodně vyklidněný s jazzovým saxofonem a piánkem. Následující písnička s mužským vokálem je v podstatě to samé. All Pink On The Inside je nejvtipnější a nejsprostší kus. Nese se v rychlejším tempu a ve filmu doprovází šílené kabaretní číslo. Opět obsahuje skvělou dechovou sekci se saxofonovými vyhrávkami. Pass me not má překvapivě velmi gospelový nádech. Z toho by lidem v kostele vlhly oči. Ve filmu však nakonec vlhne i něco jiného. Poslední track začíná funky bicím sólem. Potom se přidají další nástroje. Vše se veze na klasickém basovém spodku. Kopák udává skoro až disco rytmus a hammondky to zase klidí do jazzových vod. Celá nahrávka skvěle kompaktní.
  Dlouhou dobu byla deska nesehnatelným zbožím. Na intenetových aukcích se vinyl prodával za neuvěřitelné sumy. Dnes není problém sehnat CD, které vydala společnost Light in the Attic, i u nás.
 Pro milovníky soulovějších věcí povinnost.

http://lightintheattic.net/releases/lialeh/index.php
http://audio3.cz

 Vzhledem k tomu, že jsem nedávno přeinstalovával systém na počítači, mám všechny data v jedné složce. Tu si ve volných chvilkách projíždím a v temných zákoutích nacházím soubory, které jsem měl ještě na starém PC. A teď jsem našel tuto historickou recenzi. Vůbec si nepamatuji, že bych to kdy psal, takže je to buď hodně staré, nebo to není moje. Vypadá to taky jako trochu nedopsané. V podstatě se za to hodně stydím, ale toto je krutá doba, ve které je každý text dobrý. Brzo přijdou na řadu další nálezy.

Dalo by se říct, že takový to film je adaptací snu milovníka japonských školaček. O nic jiného tu nejde, než o japonečky v uniformách na všechny možné způsoby. (Tady určitě ještě něco mělo být. Nevěřím, že ne.)

 Hned na začátku si užijeme vědecké mučení následované vraždou. Potom se seznámíme s hlavními hrdinkami, které nově nastupují na internátní školu pro nezbedné dívky. Že to nejsou pipky, co si nechají srát na hlavu, je jasné hned od začátku. A taky se velice brzo se ukazuje, že navenek příkladná, ale uvnitř kompletně prohnilá škola, je jejich hlavní nepřítel, kterého je třeba zničit. Postupně nachází mezi cenné spojence a boj může začít. 

 Scénář není bohužel žádné veledílo. Příběh to má sice zajímavý, ale děj se odehrává zkratkovitě mezi exploatačními scénami. Dlouhé a moudré dialogy rozhodně nečekejte. Vpád do scén je vždy komiksově rychlý a bez zbytečného vysvětlování. Není tu žádné rozebírání strategie, ale jen vykonávání nevyřčených plánů. V podstatě je pořád na co koukat. Nechybí lesbické akce, sprchy, mučení, znásilňování, rvačky, mučení, znásilňování, mučení,...  Tentokrát je fajn, že hrdinky nejsou žádné čisté lilie, ale opravdu badass holky, které místo aby kvičely pod nápory násilníkova údu, jdou samy na věc a pěkně si to užívají.

 Já byl spokojen v podstatě jenom díky obsazení mé oblíbené Miki Sugimoto a taky díky celkově lehkému stylu. Začátek filmu totiž hodně sliboval a potom se to už jenom tak převalovalo, což je škoda. Na oddech je to však vynikající. Stejně tak pro prozkoumávače „pinky violence" subžánru by to měla být povinná četba.

a.k.a.: Terrifying Girls' High School: Lynch Law Classroom
Režie: Norifumi Suzuki
Hrají: Reiko Ike, Miki Sugimoto
Scénário: Tatsuhiko Kamoi
Hudba: Masao Yagi
Země: Japonsko
Rok: 1973

http://www.imdb.com/title/tt0451788
http://en.wikipedia.org/wiki/Terrifying_Girls%27_High_School:_Lynch
http://www.csfd.cz/film/203953-kyofu-joshikoko-boko-rinchi-kyoshitsu